Prostor pro sebepoznání
Prostor pro sebepoznání
Poznat sebe sama nemusí být pro každého příjemnou záležitostí. Mluvím o odvrácené straně sebe sama, kterou nazýváme stínem.
Vaše ego je natolik rafinované, že vám dokáže předstírat, jak jste úžasně duchovní, jak vysoké jsou vaše ideály, jak jdete cestou světla a přitom místo opravdového pokroku podporujete v sobě jen neprospěšné hry ega.
Tento jev se týká jen lidí, kteří použijí spiritualitu jako útěk před životem. Jsou slabí, vyhýbají se bolestivým procesům při řešení úkolů, které před ně staví život. Běžný život obyčejného člověka je plný traumat, které si on sám působí svou nevědomostí.
Jsou v něm nezahojené rány z dětství, takže i v dospělosti má pak tendenci vyhýbat se všemu nepříjemnému. Pokud se člověk nehodlá vyvíjet, pak je to jeho rozhodnutí, které musíme plně respektovat. V rámci sebevývoje pak je takové jednání zcela nepřípustné.
Není možné mít „duchovno“ jako berličku, ke které se vždy utečete, když prožíváte bolest na duši či na těle, nebo jiné tíživé situace v životě. Většinou takto nejednáte vědomě, ale tím se na věci nic nemění. Je třeba o této spirituální pasti mluvit, mnohým z vás by to mohlo otevřít oči.
Někdy jste se sebou i velmi spokojeni, protože vše víte, každému dovedete poradit, ovšem sami sobě ne, protože jste emocionálně zatuhli. Máte silný nadhled ve všech situacích, většinou však přehnaný a chladný. Je to postoj, kdy jste se záměrně odřízli od prožívání, protože se bojíte dalšího zranění. Tento postoj nepramení z moudrosti, ale ze strachu, což si dotyčný vůbec neuvědomuje, nebo také záměrně odmítá uvědomit.
Měli byste přezkoumat sami u sebe, zda nejste jedni z těch, kteří si tzv. zjednodušují cestu tím, že jsou stále pozitivní. Člověk má dospět do stavu bezpodmínečné radosti. Stav radosti přichází zákonitě s rozšířením vědomí.
Toto předstírané štěstí je spojeno se strachem z vybuchnutí a hněvu, kdy se dotyčný bojí lidem odhalit svou pravou tvář. Proto se to raději schová za to, že vše je fajn, lidé jsou úžasní, všichni se máme rádi, vše je láska, bůh je láska.
Lidé jsou opravdu úžasní, až budete schopni vnímat svou i jejich duši. Všichni se budete mít rádi, až sebe procítíte jako součást Jednoty. Nic jiného než láska tady není, ale není to váš prožitek, pravdivé pro vás je, že tu není nic jiného než energie sexu.
Jste vychováni tak, že hněv a konflikt je nepatřičný, špatný a negativní, proto se bojíte projevit, protože byste selhali v hodnocení sebe sama. Hlavně muži slyší od svých žen a matek, že mají být hodní, citliví, empatičtí. Je zcela v pořádku tyto vlastnosti v mužích podporovat, zvláště za předpokladu, že už jsou vlastní jejich partnerce či matce. Dnes tomu tak vůbec není, takže ženy musí začít u sebe. Bude-li žena opět ženou, pak pro ni nebude problém přijmout mužskou sílu, kterou ji bude vysílat její partner.
Konflikt vzniká tehdy, když žena vytáhne do boje proti svému partnerovi stejné zbraně, které používá on proti ní, tzn. mužskou sílu.
Do této skupiny vzorců, kdy člověk snadno ztrácí sám sebe, je naivní, slepý soucit. Soucit je výrazem nevědomého člověka, který ještě nemá vyvinutou rozlišovací schopnost. Soucítění už je vyšší stav vědomí, kterému nejde jen o lidské dobro. Ježíš přinesl na zem pokoj, ale i meč. Čin ze soucítění může být pro nevědomého člověka i velmi drsný. Kromě milujícího srdce k němu totiž přistupuje i moudrost, která není z tohoto světa.
Nastavit křesťansky i druhou tvář je dobré, když se máte naučit pokoře. Nelze to však praktikovat vždy. Někdy je dobré zbořit co se dá, především v lidech. Ovšem za předpokladu, že už máte nabídnout co jiného. Pocit vám napoví, kdy je co vhodné.
Znám spousty lidí, kteří jsou intelektuálně velmi na výši. Hledají jógové semináře, knihy, přednášky, internet, dá se říci, že na úrovni hlavy jsou osvíceni. Oni si to také leckdy o sobě myslí. Na otázky mé nebo ostatních odpovídají pohotově naučeným citátem někoho z mistrů. Nikdy však neumí dát odpověď sami za sebe.
V tom je právě ten problém, že jejich emoční inteligence a etické žití silně pokulhávají za jejich přemoudřelým egem. Oni si sami o sobě myslí, jak jsou na výši, že se jich nic lidského už netýká, neboť radí všude, kde se vyskytnou.
Dá se říci, kde se spiritualita ubírá tímto směrem, tam hrozí velký propad. Neznám žádnou cestu, která by člověka vpustila do vyšších stavů vědomí bez toho, aniž by dotyčný prozkoumal a přijal všechna dávná traumata, která jsou uložena v podvědomí. Jsou potlačena leckdy i proto, že bylo velmi neslušné o nich mluvit. Matka ani otec nebyli v dětství většinou v pravý čas na pravém místě, takže ze všech nejistot, strachů a nepřijetí ve vás vznikl pocit křivdy, který si většina z vás táhne dosud.
Tato temná zákoutí vznikla jako dětská reakce na velmi bolestivou a nepochopitelnou situaci, je nyní ve vás zatarasena velkými kameny nebo obestavěna vysokou zdí.
Většinou už o té situaci ani nic nevíte, nebo nechcete vědět. Při své pouti do světla, vyššího vědomí, mystického spojení s Bohem, však vám nezbude nic jiného, než znovu otevřít toto temné sklepení a prozkoumat jeho obsah.
Přestaňte hodnotit tyto temné, zvrácené, hněvivé aspekty vás samých. Vy jste si je vytvořili svou nevědomostí, tak vám nezbývá nic jiného, než je s láskou přijmout. Tyto temné části vás samých vás chtějí dovést do moudrosti, jen kdybyste konečně přestali před nimi utíkat. Jejich přijetím vy konečně pochopíte a prožijete na vlastní kůži, jak vypadá bezpodmínečné přijetí. Přijmete-li takto sebe, budete zcela bez problémů přijímat i ostatní, protože za každým budete vidět Boha.
Můžete i celé roky takto předstírat sami sobě i svému okolí nežitou duchovnost. Myslím tím zůstávat na povrchu všeho dění, aniž byste vůbec pořádně vykročili. Pokud nenajdete odvahu vy sami, život to udělá za vás. Sešle vám takovou situaci, která vás donutí jít až do největších hlubin vaší zraněné duše. Můžete prožít i děsivé, temné, velmi náročné období vašeho života, kdy pociťujete svůj vlastní rozpad, čili rozpad svého ega. Vědomí se dostává leckdy až za hranici lidského rozumu, což naše společnost, leckdy i lékaři hodnotí jako stav bláznovství. Toto období se nazývá temnou nocí duše, psychospirituální krizí, kdy se aktivuje váš stín. Je to velice mocná síla, která se prohání vaším vědomím. To ona nás přichází prověřit, zda už nastává váš čas a můžete postoupit do vyššího stavu vědomí. Jde o to, zda už dokážete nabídnout své ego jako nepotřebné a dokážete se tady bez něj úplně obejít.
Váš život a vše, co jste si za celý život vyfabulovali, se vám hroutí jako domeček z karet a vy máte možnost nahlédnout do skutečné reality. Protože se však této reality nehodláte tak snadno pustit, bývá pro vás celý proces velmi bolestivý. Vaší jistotou bylo do té doby něco, co ve skutečnosti neexistuje a přesto se toho nechcete vzdát. Mluvím o egu.
Chcete-li do světla, zcela určitě musíte projít temnou, zvrácenou, šílenou a destruktivní stránkou sebe sama. Chcete-li do světla, je to možné jen skrze přijetí tmy.
Tato fáze však nemusí u každého probíhat tak dramaticky. Snadný průběh má většinou u bytostí, které ze světla přišly. I ony si tady vytvoří svou karmu. Protože však nic a nikoho nevlastní, mají to tady snazší.
Přestaňte si myslet, že nevědomost hříchu nečiní. Přišli jste sem proto, abyste dosáhli vyššího poznání sebe sama. Do toho patří i odhalení temných stránek osobnosti, znovuobjevení nevyřešených starých zranění, všech traumat a bolestí hlavně z dětství. Před Bohem vás neznalost zákonů neomlouvá.
Nepočítejte s tím, že sebepoznání vás přivede do klidu a pohody. Sebepoznání naopak rozjitří staré rány, rozvíří dobře usazený kal, abyste konečně měli s čím pracovat a přestali se opájet planými řečmi. Až se dokážete s ostatními podělit o to, co jste ze sebe vydolovali, jste tady určitě správně. Možná i pochopíte, že to, co jste objevili, není vaše, ale vy jste tím museli projít, abyste se od nevědomosti dostali k vědění.
Opravdová spiritualita není ono opium, které se stádovitým lidem nabízí v kostele. Tam je to většinou jen chvilkový únik od svých vlastních bolestí a problémů, tudíž únik od života samého. Tito lidé mají plná ústa lásky k bližnímu, ale sami své city potlačují, protože jejich prožívání je bolí. Jejich láska je póza, protože pokud nemilují sami sebe, nemohou milovat někoho jiného.
Vždy musí jít o přijetí celé vaší bytosti, nejen toho, co se vám líbí. Ukažte sobě i světu své trhliny, šrámy, nedokonalosti, úzkosti, závisti, nenávisti, strachy a obavy. S nimi tvoříte jeden dokonalý celek. Jejich přijetím vaše temnota přechází do světla a vy sami z nevědomosti do moudrosti.
Jde vždy jenom o hru vašeho ega. Ego je váš stín, který potřebuje být přijat a zpracován. Skrze vaše ego se také projevuje pán temnot, kterému tímto předáváte vládu nad svým životem. Dokud mu neřeknete ne, říkáte mu stále ano. Je to však vaše volba.
Pro některé lidi, zvláště ty málo uzemněné, je pro jejich vývoj lepší návštěva psychologa než meditace. Oni, v zajetí svého duchovna, žijí v domnění, jak jsou vysoké duchovní bytosti, kterých se už tento svět netýká. I takovou hru s nimi dokáže hrát jejich ego, neboť ono je velmi vynalézavé. Při představě, že jsou na cestě do transcendentna, jsou leckdy i celý život jen na útěku sami před sebou čili před svým stínem.
Bez reálného uzemnění a pevného kontaktu se životem může být celé duchovno psychiatrickou poruchou, kterou však adept sám u sebe nerozpozná. Musí se naučit být neustále v kontaktu se svým vlastním tělem a v tom těle se naučit prožívat pocity. Potlačené pocity z ranného dětství ho mohou úplně nejrychleji přivést k němu samému.
Spousta terapeutů už má zkušenost se spirituální krizí, takže by mohli dotyčnému dobře rozumět. Není to žádná hanba. Je to úskalí, které hrozí hodně lidem, kteří se vydají na duchovní cestu. Dokonce někteří mohou v tomto bodě i zcela ztroskotat.
Bez opravdovosti, pevného odhodlání děj se co děj, bez bezvýhradného přijetí sebe sama a bez velké vnitřní poctivosti neuděláte ani jeden krok na vaší cestě směrem do světla.